Co to tady společně tvoříme?

Co to tady společně tvoříme?
Tohle je otázka, kterou jsem si kladla při vedení týmů, ale i v rodině.

  • Co má být společným výsledkem?
  • A kdo je za něj odpovědný?
  • Kdo definuje prostředí, v němž se odehrává náš každodenní život?

Jsme to my – ať už v roli šéfa nebo rodiče? Jsou to lidé v týmu – ať už v práci nebo naše děti? Nebo to je někdo zvenčí?

Coby zaměstnanec jsem se nikdy nesetkala s tím, že by mi někdo sdělil, na čem se podílím. Co má být cílem, jaké hodnoty nás propojují? Co je OK a co ne? Něco z toho člověk pochytí “za pochodu“, navnímá z celkové atmosféry. Z mé zkušenosti ale chybí provázanost.
Co to tady společně tvoříme. Proč? To, že vyrábíme produkt X nestačilo.
Zoufale mi to chybělo.

Coby manažer jsem se snažila mít jasno alespoň ve svém týmu. Jaké chceme mít oddělení, s jakou atmosférou. Ale samozřejmě to bylo velmi omezené, protože neprovázané do zbytku firmy.
Ve svých firmách jsem tedy toto považovala za velmi důležité. Najít to, co společně tvoříme. Co má být na konci. K čemu většímu se chceme přibližovat. Jak se chceme v práci mít? Co je pro nás důležité? Jaké jsou naše společné hodnoty? To je jednoduchý rámec, kterým pak můžeme poměřovat další rozhodnutí. Můžeme se rozhodnout, zda otevřít další
pobočku, vytvořit další produkt. Zda se chceme jako rodina přestěhovat a kam chceme jet na dovolenou.
Co to tady společně tvoříme? je skvělá otázka.

Stejnou otázku, co to tady společně tvoříme, jsem si kladla i v rodině při výchově dětí. Jistě. Vychováváme především my s manželem. Trošku nám do toho zasahují prarodiče, sousedé, tety ve školce, učitelky. Ale součástí toho tvoření jsou i děti. My uděláme akci a ony reagují. A naopak. Proces je obousměrný.
Výchova se odehrává v nějakém prostředí. Kde bydlíme? Jak to u nás vypadá? Co obvykle děláme večer.? Jak jíme? Společně? A co vlastně? Tohle z mého pohledu velmi dlouho nastavují rodiče. Ze všech těchto drobností se tvoří rodinná kultura.
Co to je? Protože s tímto tématem pracuji vědomě v naší rodině, hledala jsme nějakou oporu teoretickou i na internetu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem v češtině našla pouze několik odkazů, a ty se ještě týkaly firemní kultury v rodinných firmách.

Rodinou kulturu, stejně jako firemní, nelze nemít. Vždy nějaká existuje. Rozdíl je jen v tom, zda ji tvoříme a rozvíjíme vědomě s konkrétním záměrem, anebo tam jen tak nějak je.


To nemusí být nutně negativní. Já osobně mám ale ráda jasno. Je pro mě příjemnější, když si na rovinu řekneme, jak to máme, co je pro nás důležité a proč. Kam společně směřujeme.
Považuju to za nejlepší možný nástroj pro výchovu a vedení lidí.
Přesto se moc nepoužívá. Ve firmách se s ním pracuje více. V rodinách, jak naznačuje i má rešerše internetu, je to skutečně téma, které se u nás bude teprve otevírat.

Co to tedy je? Rodinná kultura je něco, čím je rodina charakteristická. Tvoří ji soubor hodnot, postojů, chování. Můžeme do ní zahrnout i způsob zacházení s penězi – jak je získáváme a do čeho je investujeme (a nebo zač utrácíme). Jak se stravujeme? Jaký máme vztah ke sportu, kultuře, komunitě a vůbec způsob trávení volného času. Jaký máme přístup
ke zdraví a léčbě? Jak řešíme konflikty?
Každý z nás rodičů vychází z nějaké rodinné kultury. A společně pak tvoříme novou. To je mnohdy složité. Jistě to znáte z vlastní zkušenosti. V jedné rodině se musí vždy v sobotu vygruntovat a v jiné se musí vždy vyrazit na rodinný sportovní výlet. Ve skutečnosti není nutné ani jedno. Je to jen návyk z naší primární rodiny. A v naší nové si musíme říct, jak to
budeme mít. Většinou to neuděláme a hádáme se a hádáme až se prohádáme k rozvodu.
Jsem přesvědčená, že pro výchovu dětí je velmi vhodné si toto pojmenovat. Zastavit se s partnerem a odpovědět si na otázku:
Co to tady společně tvoříme? Co je pro nás důležité?
Co k tomu přispívá a co nás od toho odvádí

A ideálně to zmapujte na začátku. Je to velká pomoc pro chvíle, kdy se něco nedaří. A ony se vždycky najdou okamžiky, kdy se něco nedaří. Ve výchově i vedení lidí. Je světlo a tma. Teplo a chlad. Něco se povede a něco by sneslo vylepšení. Něco dokonce úplnou změnu.

Hledat ale ve chvíli, kdy jsme zasekaní v nějakém průšvihu, odpovědi na to, co nás spojuje není vždycky úplně lehké. I když je to možné. Hledejte je v době, kdy je vlastně nepotřebujete. Pojistku taky neuzavíráte, když vám hoří dům.


Je to něco, o co se můžete opřít v každém konfliktu. S partnerem, s dítětem, s kolegou v práci, s rodiči. Pátrejte po jejich cíli, jejich záměru. Hledejte jejich “proč“. Pak vaše proč slaďte. A pak se teprve bavte dál. Většinou totiž ustrneme v obhajování argumentů z kategorie „co“. Tam se třeba neshodneme. Pokud by ale neshoda panovala na půdorysu shody,
co je společným cílem, bude se nám hledání dohody o cestách řešit mnohem snáze. My se ale mnohdy k tomu, že nám jde vlastně o totéž, vůbec nedostaneme. Nebo až po dlouhé hádce. Zkraťte si cestu. Ušetřete si nervy.

Pokud máte chuť se kouknout na konkrétní kroky jak na to v rodině připojte se na webinář a nebo se mi ozvěte. Ráda s vámi téma proberu.