MICHAELA HOLIŠOVÁ

RODIČ LEADER

První kniha o výchově dětí a vedení lidí

Obsah knihy

ÚVOD

1. ODDÍL - JÁ

Někdy zapomínáme pro samou budoucnost na to, odkud jdeme - jaké jsou naše kořeny, naše hodnoty, naše přesvědčení. Co do toho všeho vlastně vneseme my sami jako lídr nebo jako rodič?

Základem pro dost dobré zvládnutí role rodiče nebo lídra je poznání sebe sama. Jen stěží můžeme podporovat a rozvíjet jiné osoby v tom, co nemáme sami zmapováno u sebe. Je to proces a cesta. Kontinuální. Každodenní. Kolikrát jsem měla pocit “hotovo” a zase se na mě něco za čas vylouplo. Dneska se ale už z toho nesypu, nezametám to pod koberec. Prostě to pojmenuju a vyřeším (změním, přijmu, opustím). Co přesně bychom o sobě měli vědět, když chceme být dost dobrým rodičem a lídrem?

1. oddíl - JÁ, kapitola 1.1 KDO JSEM

➔   Kdo jsem - sebepoznání jako základ pro vedení lidí/výchovu dětí - nemohu rozvíjet něco, co jsme sám u sebe nepoznal
➔   Co mě baví
➔   Talenty - v čem jsme dobrý a v čem potřebuji pomoci
➔   Hodnoty - co je pro mě klíčové, přes co nejede vlak
➔   Přesvědčení - mé pravdy
➔   Role - jaké jsou mé životní role
➔   Role rodiče/lídra - definice, co je spojuje a co je jinak
➔   Kořeny - nedořešená minulost má vliv na budoucnost - uctění, odpuštění, pochopení

1. oddíl - JÁ, kapitola 1.2 KAM JDU

➔   Proč - myšlenka na konec (Covey)- začněte s proč (Sinek)
➔   Cíle -  co je mým cílem jako rodiče? A lídra? A co když to není doplňkové, ale vylučující se? Potřebujeme ještě další cíl. Hlavní životní, jehož naplnění podpoří cíle našich rolí.
➔   Tady a teď - plánujeme do budoucna, ale žijeme teď
➔   Role tvůrce a nebo role oběti - kým chceme být - tvoříme nebo jsme ve vleku
➔   Růstové vs. fixní myšlení
➔   Zájem vs. vliv - řešíme ty správně věci, kde máme šanci na změnu?

1. oddíl - JÁ, kapitola 1.3 AUTENTICITA

➔   Autenticita - nadhled je skvělý, zvládnuté emoce taky, ale …

2. ODDÍL. - MY

2. oddíl - MY, kapitola 2.1 - Začínáme - Co bude?
(těhotenství)

Touha dělat něco, co má smysl. Zanechat stopu. To spojuje rodičovství i podnikání. A tak plánujeme. Necháme se unášet představou.

Většina projektů začíná nápadem. Co by – kdyby. Je to radostné nezávazné. Někdy ale urputné a protivné. Někdy do toho člověk spadne rovnýma nohama - projekt se mu přihodí.

Víme ale proč to skutečně děláme? Jaká je naše vize? Jak to má vypadat na konci? Jakou roli v tom hrajeme?

Postupně, jak jde čas, projekt získává konkrétní obrysy. Už se podobá tomu, co by z něj mělo být. Stejně jako dítě v děloze je v první fázi spíš červík, pak ryba, nakonec se z toho vyloupne přece jen zamýšlený člověk. S firmami  je to často podobné. První zdání klame. Musí uzrát. A my sbíráme informace, hledáme spojence. Ověřujeme. Plánujeme, vymýšlíme jak to bude celé vypadat – až to spustíme, za rok, za dva, za … A taky to někdy nedozraje.

➔   Proč - myšlenka na konec (Covey)- začněte s proč (Sinek)
➔   Poslání
➔   Pro koho to děláme? - Opravdu je to jeho potřeba?
➔   S kým?
➔   Nejlepší plán

◆    Vědomí neobjektivity
◆    Kritické myšlení
◆    Nelpění
◆    Všímavost

➔   Co nutně potřebujeme a kolik to bude stát
➔   Vytváření sítí - dopředu myslet na pomoc a podporu

2. oddíl - MY, kapitola 2.2 - A jedem naostro - Jakže jsme to měli v plánu?
(porod, kojenecký věk)

Přichází porod, otevření, velký start. Velká sláva, která trvá jen okamžik. Přichází náš nový život lídra/rodiče. Sžíváme se s novou rolí, která je dost možná jiná než jsme předpokládali. Je to přesně to, co jsme  chtěli, ale …

Někdy jsme osamocení a potřebujeme pomoc. Jak si o to říct a kde ji brát? Jak si dovolit potřebovat pomoc.

Všechno jde rychleji a nebo naopak mnohem pomaleji, než jsme mysleli. Jak se v tom neutopit, jak si stanovit správně priority?

Jak ustát dobu, kdy jsme nezastupitelní a nezbláznit se z toho.

Jak se popasovat s každodenní rutinou?

Do hry také vstupují oni, ti ostatní - děti a nebo náš tým. Lidé okolo nás. Ti, o které nám jde. Ty, které chceme vést, rozvíjet, podporovat. Někdy nám to právě tihle lidi to kazí. Je třeba začít znovu. A znovu. Zahodit náš původní skvělý plán, který je už nepoužitelný. Plánovat v podmínkách nejistoty. Improvizovat.

➔   Rovnováha - nový projekt je sice skvělý, ale ať už se jedná o dítě nebo firmu, je třeba dát pozornost i jiným oblastem. I když to tak svádí, i když nás to pohltilo. Prevence vyhoření
➔   Parettovo pravidlo - co je opravdu důležité pro dobrý výsledek
➔   Priority - co je dneska opravdu důležité?
➔   Lpění -  takto se mají věci dělat, převzaté vzorce a návyky, které považujeme za všeobecnou normu - sladění různých přístupů
➔   Pomóóóc
➔   Jsme na to dva - pomoc a podpora, kterou přijímáme - říct si o pomoc není projev slabosti nebo nezvládání role - komunikace
➔   Důvěra - sebedůvěra jako grunt
➔   Zavalení radami - Práce s informacemi - jak se nezbláznit ze záplavy rozporuplných informací - konzistence, já, sebedůvěra, myšlenka na cílový stav
➔   Oni to kazí
➔   Dudlík

2. oddíl - MY, kapitola 2.3 - Už nikdy se toho tolik nenaučím
(batolecí věk)

Bez nadsázky. Batolecí věk. Firma i dítě se učí. Osamostatňuje se.

První kroky. Pokus - omyl. Ovšem jak je to s přístupem k neúspěchům?  Děti jedou dál. Protože by nikoho ve snu nenapadlo ho za první vratké krůčky kárat. Jak to ale máme při vedení týmu? Dokážeme se s úsměvem dívat, jak kolega zkouší neupadnout a balancuje při řešení svěřených úkolů? Jak chápeme vlastně celý proces učení.

Co motivace k učení? Jak využít tu přirozenou a netrápit se/je.

Dáváme dostatečný prostor? Důvěřujeme, že to bez nás zvládnou? Kdy zachraňujeme a kdy je necháme “trápit”.

Jak se stavíme k vlastním neúspěchům coby rodiči i lídr.

A jak je to s bariérami? Co máme v naší hlavě a co předkládáme dál.

První vzdor - co (ne)dělat když nás zlobí?

Vlastně jde stále o nás. O náš náhled na lidi kolem nás a o tom jak je vnímáme, s jakým nastavením vstupujeme do našich vztahů, jak je utváříme,rozvíjíme či opouštíme.

➔   Oslavme chybu
➔   Nasbírejte zdroje - aby minulé úspěchy plodily úspěchy nové
➔   Srovnávání - není důležité co a kdy zvládají ostatní, je třeba se zaměřit na vlastní kontinuální posun - dělat činnosti, na které nemáme vytvořený základ může být do budoucna poškozující (i když to dneska “narafičíme, že to na oko vypadá, že to dokážeme taky)
➔   Bariéra -  “co nejhoršího se může stát?”
➔   Tady jsou mé hranice - pro nastavení hranic ostatním musíme znát ty své
➔   Já sám - poskytnutí prostoru a důvěry - určit rámec a v něm nechat svobodu, rámec pravidelně revidovat
➔   Dvakrát komplikováno - nejdřív jeim to zakazujeme, protože jsou ještě moc malí a pak je k tomu nutíme, protože jsou už dost velcí
➔   Podpora - zdravá míra, která neparalyzuje v aktivitě, ale skutečně podporuje … mé místo síly - umím, baví mě, je to užitečné

2. oddíl - MY, kapitola 2.4 - Kde je moje místo
(předškolák)

Firma i dítě roste. Přichází předškolní věk, kdy už základy máme zvládnuté, Začínáme si osvojovat dovednosti typické pro naší sociální skupinu. Tak trošku poznáváme písmenka, počítáme do pěti. Zvládneme jet na kole. Zvládneme část sebeobsluhy, ale už se dokážeme zapojit i do činností prospěšných celku. Přesto se ale ještě projevuje velká dětská egocentričnost. A tak si každý si hledá své místo.

Ve firmě i rodině existuje celá hromada činností, které “se” dělají. Jenže ono je potřeba zapojení všech, koho se to týká, aby vše fungovalo. Jako to je tedy s delegováním? Jak se svobodou a její nedílnou součástí - odpovědností.

Každý z nás něco dělá rád. Často to je to, nač máme talent. Jak tedy pracujeme s rozvojem silných stránek? A co s těmi slabými?

A v jakém rámci se tohle celé odehrává? Poskytovaný prostor musí mít své hranice. Jasné a přehledné. Srozumitelné. Jednoduché. Postavené na hodnotách v souladu s kulturou.

A když to celé pěkně nastavíme a ono to funguje, co dál? Vnímáme to? Oceňujeme? A co když to nefunguje? Příjde na řadu trest? Nebo spíš něco jiného?

A co se děje s tím, co nikoho nebaví?

Navíc je potřeba budovat i kontakty mimo tuto naši komunitu. Má to rodič či leader podporovat? Nechávat tomu volný průběh? Do jaké míry? Kde je prolnutí s firmou? Co je ještě přijatelné a co nikoli? Má na to právo?

➔   Co to tady společně tvoříme
➔   Naše kultura  - její nastevní a její “žití” - co chceme společně tvořit a reprezentovat
➔   Hodnocení
➔   Odměny a tresty - a nebo raději zpětná vazba a přirozený důsledek - jednodušší vs. účinnější - myšlenka na dlouhodobý cíl
➔   1+1=3 - diverzita jako prostor pro růst, učení se, synergie - ovšem za předpokladu respektu
➔   Geny nebo výchova
➔   Talent nebo prokletí - pozitivní a negativní aspekt ne/zvládnutého talentu, rozpoznání 
➔   Jsem spravdelivý, přistupuju ke všem stejně -individuální přístup namísto “spravedlivého” rovného zacházení
➔   Neumím říkat ne - Hranice - ne vs. ano
➔   Celek vs. jednotlivec - co se “škodnou” ve skupině

2. oddíl - MY, kapitola 2.5 - Individualizace systému
(školní věk)

Dítě i firma je čím dál samostatnější. Už nečeká na názor jediné autority, ale zapojuje se vlastní úsudek. Přichází nové autority. Pohledy na věc se porovnávají.

Do našich vnitřních pravidel nám tak zasahují i ta zvnějšku. Někdy mohou být v rozporu. Přichází vymezování se, kritičnost. Jak to sladit? Co na to naše hodnoty? Jak se v tom nerozpustit. Udržet to naše. Je to vůbec možné?

S respektem ano. Oboustranným. Jak jej dostávat i poskytovat?

Už máme vytvořen systém. Celé roky fungoval. Jenže nedílnou součástí funkčního systému je jeho kontinuální revize. Podle stupně vývoje. Dobré rozvíjíme. Neužitečné zahazujeme. Musíme je nechat růst.

Nezbytnou součástí tohoto růstu je i pochopení vztahů a souvislostí - uvnitř i vně. Nalezení vlastní identity. Pracujeme nejen na sobě, ale i na odpovědnosti k okolí.

Je taky nejvyšší čas zažít si plnohodnotný úspěch. A o něj se podělit se svým okolím, komunitou. V tomto období je už třeba systematické práce - umět přijmout a dokončit úkol. Bez ní se v další fázi bude jen těžko pracovat. Na druhou stranu je třeba mít na zřeteli, že v tomto období máme tendneci přetěžovat. Musíme rozvíjet všechno. Tenis. Klavír. Balet. Výtvarku. Důležité je všechno. Je tomu ale tak skutečně? To přeci už zvládnou. Na druhou stranu servisujeme i to, oč by se měli starat sami. Učíme je oddělit práci a osobní. Pak to za pár let budeme zase složitě skládat dohromady.

➔   Jednoduchost - revize pravidel namísto jejich přidávání - co není srozumitelné, ignorujeme, potom lidi “zlobí”
➔   Dovolte si nedokonalost
➔    Retro není přežitek - Zastavení - i když se zdá, že už jede vše samo, je třeba se zastavovat, sdílep, ptát se na pocity, nejen na výkon - udělat si čas
➔   Musíš myslet pozitivně! - a nebo možná ne
➔   Motivuji, ovlivňuji - nelze neovlivňovat a nebo blaf toho, že je necháváme být
➔   Respekt
➔   SOD - trojnožka svoboda - odpovědnost - důvěra
➔   Kruh důvěry - otevřená, přímá, pravdivá komunikace bez hierarchie
➔   Soutěž nebo spolupráce - Spolupráce - uvitř týmu/rodiny, ale i směrem ven - podpora konkurence; Soutěživost - přirozený fenomén, který často ve společnosti ocsiuje mezi bezbřehým uctíváním a naprostým odmítnutím. Ale extrémy nejsou zdravé.
➔   To musí zvládnouit - Přetěžování - prostor pro “hru”, nudění se vs. plánování času na 100% - zdravý životní styl

2. oddíl - MY, kapitola 2.6 - To musím zvládnout sám 
(dospívání)

Vypiplali jsme je “z ničeho”. Byli tak křehcí a bezmocní.  A najednou. Jsou to nevděční dacani, co naprosto nechápou, jak moc jsme jim obětovali, jak to bylo těžké. Ne že to neocení. Ještě se vůči tomu vymezují.

A ono je to v pořádku. To, co jsme do svého dítěte vložili, nese své ovoce. Důvěřujme jemu. A důvěřujme sobě. Nechme je dorůst. Převzít odpovědnost za svůj život. Dělat věci jinak. Dělat chyby.

Hlavně ho neopravovat a neštosovat do našich představ.

Čeká na nás zcela nová role zakladatele/rodiče. Už nejsme nenahraditelní. Tedy ne v každodenní operativě. Ne, pokud to dovolíme.

Potřebujeme komunikovat, ale jak. A nebo je lépe mlčet.

Už nám nezbývá nic než žít, co říkáme. Abychom byli pro děti i firmu důvěryhodní.

Nezapomeňte se mrknout na své vztahy. Jak to máte s rodiči? A víte, že příklady táhnou.

➔   Sklízíme, co jsme zaseli
➔   Kdo za to může - přijetí odpovědnosti
➔   Nechte je dělat chyby - jiná cesta není špatně, i kdyby byla chybná
➔   Pozorujte
➔   ...a moc nemluvte
➔   Já jsme OK, ty jsi OK
➔   Říkám to jasně - nebo ne?
➔   Respektujte je - nejsou to naše hračky, plniče snů
➔   Zapojte je - ani my nejsme jejich sluhové a plniči jejich přání
➔   Nejsem tvoje vizitka
➔   Strach - nebojme se nastavit hranice - horší než bez nich to nebude

2. oddíl - MY, kapitola 2.7 - neverending story
(dospělost)

Tak nám dítě dospělo. Firma dozrála. Naše role se zcela proměnily. Nebo by se alespoň proměnit měly. Už nás nikdo nepotřebuje. Pokud jsme dosud svou roli zvládali dobře a netvořili závislosti a další nezdravé konstrukty, můžeme si jít po svých a svět se bude točit dál. Jenže my nechceme. Chceme být součástí.

Ale jak? Jak aby to bylo užitečné. Pro všechny. Jak nastavit komunikaci na linii dospělý-dospělý?

Otevřenost, autenticita, odpovědnost. To jsou klíčová slova. Bez toho to nepůjde.

➔   Připraven k odchodu
➔   Máme tři mozky
➔   Když chcete něco změnit, musíte něco změnit
➔   Blaf dokonalosti
➔   Houpačka nebo spirála
➔   Beze mě to nezvládnou

Závěr